turistika

Fisherman’s trail pro „pochodářky“

Diskuze /

Minulý týden jsem si pořídila letenky za účelem pravidelného jarního týdenního dálkového výšlapu skupiny vyčpělých matek, které doufají, že celodenním vláčením batohu na zádech, kladením nožky před nožku po celých pět až šest dní a spaním na zemi ve spacáku nezískají jen trochu toho intenzivního jarního opálení, krapítek té dávno ztracené fyzičky, ale zejména hodně toho duševního zenu, ze kterého budou těžit zase po zbytek roku. A jelikož se jedná již o třetí akci tohoto druhu, řekla jsem si, že je patrně na čase sepsat pochody plné pohody předešlé!

Poprvé jsme vyrazily předloni přejít Mallorcu po GR 121. Loni jsme navázaly tradicí moře na dohled a pořádný kus žvance a kafíčko s pomerančovým džusem pokud možno cestou každý den a zamířily do Portugalska! A o tom to dneska bude!

#pochodarky

O Mallorce jsme mluvily, jako o treku pro dámičky, protože tam rozhodně nejde o život, člověk se nedostane do žádné divočiny a každý den se může potkat s civilizací, kde navzdory sušeným snídaním a večeřím, které má v batůžku, si během poledne nacpe pupík nějakou pořádnou domorodou šmakuládou. Letos jsme označení těchto výletů vylepšily, protože dámičky by přece nespaly v lese nebo uprostřed oslí stezky na zemi, že? Co si budem, my nejsme dámičky, my jsme pohodářky se smysle pro dobrodružství. A když je pohodářka na pochodu, je to jasná pochodářka!  

Po obšírném úvodu tedy vítejte u článku …

Fisherman’s trail pro #pochodarky

Popisovat jednotlivé denní etapy není mým záměrem, protože bych to asi ani nedala dohromady a jelikož to většinou nebaví číst mě, tak podle sebe soudím tebe, takže nic!  (pardon 🙂

Ale pár praktických tipů přihodím!

Délka trailu

Oficiálně

Fishermans’trail je součástí 750km trasy Rota Vicentina procházející napříč Portugalskem a měří 226,5km. Začíná v Sines a končí na jihu v Porto Covo, nebo naopak, jak je komu libo. Oficiální informace najdete na webu zde.

Naše

Jelikož jsme ty pochodářky, rozhodně jsme neměly v plánu během našich šesti dnů proběhnout všechno a cestu si zkrátily. Na trail jsme naskočily ve Vila Nova del Milfontes, kde mimochodem pro pestřejší úvod trailu můžete využít přívoz přes záliv, abyste ho nemuseli obcházet po silnici okolo. S námi jeli dva němečtí turisté a podivné mořské stvoření v kyblíku. Putování jsme zakončili ve městě Lagos, odkud nás čekal noční přesun busem rovnou do Lisabonu a pak hned na letiště. Mezitím jsme si však ještě cestu zkrátily dvěma autobusy a jedním stopem. Zdálo se to neuvěřitelné, ale během pěti minut jsme v sedmi lidech zvládly chytit tři auta ochotná naložit zpocené smrdušky a dovézt je o pár kilometrů dál.

Náš Fisherman’s trail měřil 122km.

Mapička našeho putování je pro zájemce zde.

Náročnost

Fisherman’s trail patří mezi ty pohodové. O převýšení se skoro ani mluvit nemusí, protože téměř žádné není. Po dlouhé chůzi po rovině dokonce zatoužíte po nějakém tom kopečku, aby se nohy protáhly zase trošku jinak. Jižní část je maličko kopcovitější. Většinou sejdete k nějakému ústí říčky či potoka a zase vycupitáte na útesy nahoru a za chvilku zas a zas. Cesta po západním pobřeží je v tomto ohledu konzistentnější a jdete skoro pořád po rovině.

Výjimku samozřejmě tvoří sestupy k plážím. Ty většinou leží pod vámi  a pokud jsou přístupné, musíte zdolat většinou prudší přístupovou a zase výstupovou cestu.

Jediným úskalím tohoto trailu může být písek. Zejména zpočátku vede trail často po písečných pěšinách, nebo písku obecně. Pokud máte lehké běžecké návleky přes botky, tak se hodí přibalit, ale zvládly jsme to i bez jen s častějším vysýpáním písku z bot.

Doprava do/po/z Portugalska

Dopravu do a z Portugalska jsme si zajistili zpátečním letem Easy Jet z Prahy do Lisabonu. Zavazadla jsme kvůli vařičům, nožíkům a hlavně hůlkám potřebovaly odbavit. Abychom ušetřily, zakoupily jsme si vždy jedno zavazadlo 20+ kilové na dvě osoby a batohy spolu smotaly do jednoho rance. 

  • V Lisabonu jsme využily místního metra pro přesun k nejbližšímu Decathlonu pro plynové kartuše (Campingaz i šroubovací – zejména těch šroubovacích měli na místě dost oproti informaci o dostupnosti na internetu) a do centra na autobus. Metro se dá platit v automatu, kde si pořídíte lístek, nebo jednoduše před projitím turniketem dovnitř i ven přiložíte platební kartu a ono vám to pak večer všechno odečte.
  • Z Lisabonu do Vila Nova de Milfontes nás dovezl autobus společnosti Rede Expressos ze stanice Sete Rios (Lidl je nedaleko) za ca tři hodiny a 16,5€.
  • Trail jsme si zkrátily autobusem a stopem v úseku Odeceixe – Carrapateira. Bus číslo 79 směr Lagos do Aljezur a tam přestup. Nechtělo se nám čekat na zastávce uprostřed polí, tak jsme zkusily stopa a vyšlo to. 
  • Autobus jsme využily ještě jednou, abychom se vyhnuly  cestě po a podél silnice z Cabo de Sao Vicente do Sagres. S autobusovým spojením strejda Google poradí.
  • Z Lagosu do Lisabonu jsme měly od začátku rezervovaný noční Flixbus. V Lisabonu jsme si na letiště objednaly Uber pro 6 osob a i když se to zdálo skoro nemožné, skutečně jsme se do něj i s batohy všechny vměstnaly. I když já jsem seděla s Věrkou na sedátkách v kufru, kde se patrně nepočítalo s tím, že mají lidé také i nohy 🙂 

Jídlo/voda

Jak už jsem psala na začátku, jedná se o trek pohodový, kdy každý den minimálně jednou projdete nějakým městečkem, kde se dá zastavit na dobré teplé jídlo, nebo dokoupit něco v krámku. Vodu jsme si čepovaly buď v restauracích na záchodech, případně u náhodně nalezeného kohoutku s pitnou vodou na autobusové zastávce. 

Jediné s čím malinko problém byl, to bylo placení kartou! A najít bankomat, který by vás nechtěl oškubat na poplatcích, to bylo taky skoro nemožné. Takže do Portugalska radši s nějakým tím eurem v kapse a ne jako já lajdák jenom s kartou a představou, že západní svět je všude bezhotovostní!

Spaní

My jsme spaly venku nadivoko. A i přes to, že nás bylo sedm, tak jsme neměly problém najít si místo pro klidný spánek. Já jsem spala pod širákem, dvě holky pod celtou, dvě ve stanu a dvě stan/širák. 

Vzhledem k tomu, že stezka vede podél oceánu, je ve vzduchu opravdu veliká vlhkost, což úplně není ideální podmínka pro spaní pod širákem. Pro tento výlet jsem si doma z Tyveku slepila svůj „bivakovací pytel  – pytel na mrtvoly“ a nocovala v něm. On taky zas tolik nedýchá, ale přece jen spacák, co mi z něj koukal ven, byl výrazně vlhčí než ta část co byla uvnitř. Zase jsme ale díky tomu měly záminku zastavit se každý den na pláži, kde jsme krom koupání taky sušily spacáky.

Ctíme pravidlo nezanechat po sobě odpadky, pokud možno ani stopy, že jsme tam byly. Odpadky si odnášíme a vyhazujeme do popelnice, produkty našich lidských potřeb zahrabáváme. Nocujeme mimo dohled až se soumrakem a ráno se snažíme pobalit se zavčasu a nikoho zbytečně neprovokovat.

V Portugalsku se kempovat volně nesmí. Jsem si toho vědoma. 

Kdo nechce kempovat, může celou cestu pojmout hodně nalehko a spát po hotýlkách, penzionech. Dát si teplou spršku každý večer má taky něco do sebe. A ten pidibatůžek pak na zádech, jen si to představte! 

My jsme se rozhodly dopřát si ten luxus a na poslední noc v rámci našeho pochodu jsme se ubytovaly v jedné vilce obrovského prázdninového rezortu. Musely jsme sice za ubytkem do ukrutného krpálu, ale jenom jednou! Od té doby, co jsme zaplatily, jsme mohly využívat služby elektrobugy-taxi zdarma. Golfovým elektrovozítkem nás nadvakrát milý pán zavezl dolů do městečka do hospody, když jsme chtěly zpátky, stačilo zavolat a zase pro nás přijel. A ráno, aby se pochodářky hned na úvod nepředřely, využily této služby ještě jednou a nechaly se odvézt dolů do městečka na náměstí, aby jim ten sestup náhodou nenarušil výškový profil celé trasy! 

Dojmy

Osobně jsem neměla nikterak velká očekávání. Byla jsem ráda, že můžu vyrazit na týden pryč s holkama na pochodování a bylo mi celkem jedno kam. Mám radši hory a bála jsem se, že to bude podél toho oceánu pořád stejné. Bylo to méně náročné, člověku se pravda vyplavilo možná trošičku méně těch endorfinů vzhledem k menší námaze, ale jinak musím říct, že to nuda nebyla! Každý úsek byl něčím jiný! Jednou byl písek, útesy a skalní útvary žluté, jindy oranžové, pak zase černé a rozeklané, pořád někde kvetly kytičky všemožných barev a druhů. Já nepoznám jménem skoro nic, tak jsem se kochala jen vizuálně, ale fakt bylo čím! V městečkách najdete spoustu roztomilých kachlí a jiných výzdobiček a samozřejmě restaurací, půjdete třeba těsně kolem plotu ZOO, může se stát, že vás budou chtít „sežrat“ psi z psího útulku, co se byli samovolně venčit za jeho hranicemi.. Všude kolem poletovali a hnízdili čápi, jednou jsme dokonce spali na útese nad hnízdem, kde bylo dokonce jedno čerstvě vylíhlé čápátko. No a ten oceán! Každý den až na malé výjimky, kdy cesta na chvilinku uhnula od vody, kam až moje oko zleva doprava a zprava doleva dohlédlo, tam byl ten nekonečný oceán! A ta jeho nekonečnost, to vám byl takový balzám na duši, že mi i ty hory nechyběly! Takže za mě jo, bylo to moc fajn!

Batoh

Přesto, že jsem se s oblečky trochu rozšoupla, zabaleno jsem měla kompletně celkem nalehko. Batoh bez jídla myslím měl kolem 7kilo. Jídlo jsem si s sebou přibalila kompletně na 5dní – snídaně (kaše), večeře (domácí sušené) a něco na zobku. Spolu s hůlkami, které nepatří mezi ultralight, ale jsou prostě moje, na batohu vážil batoh necelých 10kg. Ideální odbavené zavazadlo do 10kg! 

  • batoh – Montana Trailblazer 44
  • spacák – Sir Joseph Rimo II 600
  • karimatka – Decathlon
  • tyvek
  • tarp plachta – Decathlon, hliníkové kolíky
  • boty – Altra Superior
  • vařič – Campingaz Bleuet Micro Plus
  • titanový hrnec 700ml, lžička, škrtátko
  • závětří
  • čelovka
  • sluneční brýle
  • miniručník
  • vak na vodu 2l
  • skládací lahev Platypus 1l
  • lehká péřovka Decathlon
  • Gore-tex Tilak Stinger
  • 2x merino s krátkým rukávem
  • 1x merino s dlouhým rukávem
  • tílko
  • 3/4 legíny, kraťasy, dlouhé legíny
  • spodní prádlo
  • 2x ponožky, 1x kompresní podkolenky
  • nastříhaný perla, hygieny, kabely
  • powerbanka
  • mininožík
  • jídlo na 5 dní (snídaně, večeře, sváča)

ČUNDR S DĚTMI – PĚKNĚ ZE ZÁPRAŽÍ NA TROSKY A ZPĚT

Diskuze /

Mám asi morbidní a masochostické sklony a nekonečnou touhu testovat hranice svých psychických sil! Pokaždé, když se Tom chystá na nějakou tu BezBab tour, ve mně to evokuje automaticky touhu vymyslet nějaké nové dobrodružství typu já a potomek (potomci) kdesi mimo domov a hlavně komfortní zónu! 

Nejinak tomu bylo i tentokrát! Původně jsem zamýšlela zase nějaký ten roadtrip Vendelínem, ale pak jsem se rozhodla, že to už tady bylo (Jak jsme s Matějem sami vyrazili vyvětrat Vendelína čtěte tu) a že to chce zvýšit level! Takže co? Takže čundr! S Filipem už to umíme, teď ještě přibalíme Matěje a můžeme jít!

Otázka kam byla docela rychle vyřešená. Napadlo mě sic hned z počátku dobýt nějaké to horstvo, ale pak jsem si řekla, že vyrazit na čundr rovnou ze dveří domova, to je taky stylovka!

DEN 1 - z Pole pod Humprecht

Stylovku jsme trochu ošidili, první 3 km po silnici jsme přeskočili a nechali se Tomem vysadit v Dolním Bousově. Kočár naložený jídlem, spacáky,karimatkami,stanem a samozřejmě Filipem byl takhle na počátku solidně těžkotonážním vozidlem. Matěj si svoje oblečky nesl na zádech sám a moje krosna byla váhově taky skoro jen na parádu, takže pohodička, vzhůru za zážitky! 

Obešli jsme Červenský rybník, zakusili chvíli zrychleného tepu na hlavním tahu na Jičín (tak 300m), kterému se prostě nedalo vyhnout, a pak, když nás žádný z těch kamionů nesrazil nebo neodfouknul do příkopa, už jen spokojeně vykračovali směrem k mlýnu ve Střehomi. Pokusila jsem se Matějovi vysvětlit, kdo že to byla ta Dorota Máchalová, ale asi bude snazší mu tu pohádku pustit . Dali jsme si v kiosku nanuka a hned za odbočkou do Veseckého Plakánku se utábořili v lese hnedle vedle cesty. Dečka, hamaka, hračky, vařič, oběd a 2 hodiny válečky v lese.

Mírným stoupáním jsme vyrazili směr Vesec. Proti nám jdoucí rodinky s městskými kočárky v podpaží  vyhrožovaly, že to tam sama nedám a budu potřebovat pomoc… Čekala jsem půl lesa přes cestu a ono tam byla ta cesta jen od vody vymletá. Nic co by Chariot nepřejel jako nic. Pravda, byl dost naložen, takže při jízdě bokem hrozilo, že by se mi možná převrátil. Ale není nic snazšího, než ho poslat proti kopci přímo kolmo. Ani jsem se moc nezapotila a byli jsme nahoře, kde se na sestupovou expedici plnou siláckých kousků chystala další skupinka s kočárkem městským. Inu, není lepšího kočáru než Chariotu…

Zapiknikovali jsme uprostřed filmově profláklého Vesce na trávníku. Tam jsem zjistila, že má Matěj přímo pod okem klíště a jala se jednat. A Matěj se jal bránit, takže celá vesnice v tu chvíli neslyšela vlastního slova a Matějův řev byl možná slyšet i na Humprechtu nebo na Kosti. Odtáhla jsem tedy vzpupné dítě z dosahu lidu a po mnoha hysterických scénách a dohadování klíště nakonec vysápnula! Hurá! 

V kempu v Sobotce jsem hořce zalitovala, že jsem nezarezervovala pozemek pro stan na Bezkempu. Kemp praskající ve švech, stan nalepený na stanu, no fuj! Bylo až neuvěřitelným štěstím, že jsme v tom stanovém masakru našli kus prostoru, kam se vešel náš piko stan i pikniková dečka a ještě zbylo i kus místa okolo, kam už se nevešel nikdo jiný. Když ale k večeru dorazila asi polovina Moravskoslezského kraje a začaly se budovat rodinné stany Qechua všude kolem nás, přišlo mi, že se svět scvrknul a všichni se pohybují jen pár centimetrů od našeho stanu. Ale v kempu je koupaliště s čistou vodou a Matěj se tam radostně večer ráchal, tak aspoň nějaké to pozitivum. Nejsem držgrešle, ale to, že jsem druhý den platila dětskou cenu 60Kč/noc i za ani ne roční dítě mě docela překvapilo. Kvalita sociálních zařízení zaostávala i za kempem Boborovník…No nic, příště už asi ne.

DEN 2 - od Humprechtu pod Trosky

Hned na úvod jsme za kempem překonali pár schodů na a z lávky přes potok a pár lesních schodů ve stoupáku k Humprechtu. Svaly tuž, vlasti služ 🙂 Prošli jsme Sobotkou, rozloučili se s výhledem na Humprecht a začali se upínat k Troskám. Podle mapy jsem si našla rybníček Doly jako ideální místo k polednímu odpočinku. Moc prostoru k povalování na dečce nejlépe ve stínu tam sice nebylo, ale nakonec jsme našli. Filip se tam poplazil, postál u předního kola kočáru, Matěj odmítl spát, halekal na mě z hamaky zavěšené vedle cesty. Než jsme vyrazili na cestu, rozhodilo nás vojsko pruské či jaké prehistorické armády pamatující doby Marie Terezie,  až jsem se začala trošku obávat, jestli jsme nešli už tak moc pomalu, že by nás to vrátilo v čase… Ale ono asi nadšení táborníci! 

Skalním korytem jsme vyfuněli velkým vedrem do Troskovic a v tabořišti Svitačka se ukempili. Překvapilo mě, že když člověk nejede jen autem okolo, je to tábořiště mnohonásobně větší. Všude ohniště, kolečka se dřevem, sekyry, lopaty na popel, hamaky, vybavená venkovní kuchyňka dokonce i s literaturou na čtení. Jooo, tady by to mohlo být dobrý, říkala jsem si. Tady moc lidí není!! No, odpoledne ještě ne. K večeru se druhá polovina Moravskoslezského kraje, co nezakempila v Sobotce, přesunula sem. Krom toho, že jsme měli všechno vyuzené od ohňů, vykouřil mi sousední kempařský pár kluky ve stanu nikotinem, když se se svým dlouhým kouřem zaparkovali asi půl metru vedle našeho stanu… Ale dobrou noc i dobré ráno nám daly horkovzdušné balony nad hlavami, tak bylo na co koukat.

DEN 3 - z Trosek zase domů

Ráno jsme vytáhli čistší a méně smradlavější oblečení, sbalili si saky paky a vyrazili zase dál. Zklesali jsme k Nebáku, abychom zas pěkně do kopečka vyfuněli nahoru na druhou stranu údolí a pokračovali do Malechovic na vlak. Jel nám až za dvě hodiny, tudíž přišel čas piknikové dečky a kempařského oběda. Trochu jsem se děsila, jak se budu sama štrachat s Matějem a dlouhým kočárem do vlaku osobáku, ale ona doba pokročila i ve světě ČD (za ty roky, co jsem nejela vlakem) a místní osobáky jsou téměř bezbariérové s dvoukřídlými elektronicky otevíracími dveřmi, takže stačilo jen vhodit Matěje dovnitř a následně elegantně nadhodit kočárek přes přední kolo do vagonu. Svezli jsme se celých 9 minut do Dolního Bousova, odkud nás už čekala jen poslední (a taky neuvěřitelně nekonečná) etapa až domů.

Zavřely se dveře, mé nervy povolily… Ale, co tě nezabije, to tě posílí, tak třeba si v létě zase neodpustím repete, nebo podlehnu nutkání zvednout to na vyšší level! 🙂

Nocleh na hradě Helfenburk

Diskuze /

Nejlepší věci jsou zadarmo a nejlepší akce ty spontánní!

Když se ozve kamarádka, že přiletí do Čech na dovču z dalekých cest a chtěla by něco dobrodružného  podniknout, nemůžete říct ne! Ale co?

Chvíli jsem bádala, vymýšlela, vymyšlená dobrodružství zase zavrhovala, protože naše malé dítě…  Až jsem si vzpomněla na  jednu fotku na FB na téma nocleh na hradě Helfenburk. Jala jsem se tedy googlit bližší informace. Záhy jsem díky intermetu zjistila, že hrady Helfenburk jsou u nás dva. Jeden u Bavorova, druhý u Úštěka. Hledám nějaké informace o povoleném nocování na hradě a nacházím u obou hradů shodnou informaci „po domluvě je možné přenocovat“. Zjišťuji, že ten Helfenburk, co mě inspiroval, byl u Bavorova, proto se my vydáme na ten u Úštěka, ten je přece jen trochu blíž! 

 
Emailuju jak divá a trochu jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce se dostávám pomalu ale JISTĚ k tomu správnému kontaktu! Máme to potvrzené, můžeme na hradě zakempit!
 
V sobotu ráno vybavíme kamarádku, co k nám jede rovnou z letiště, kempovací výbavou a už pelášíme na vlak! Velečundr může začít!

Úštěk

Očekávali jsme, že Úštěk bude jen tak nějaká obyčejná vesnice, ale ono je to docela malebné městečko, kde se navíc chystá natáčení nějakého filmařského počinu z doby protektorátní, prvorepublikové, či jinak hodně retro, takže výlohy jsou nazdobené dobovými nápisy a dekoracemi. V pivnici se možnosti najíst nedočkáme, takže měníme lokál a hnedle vedle Čertovny (tedy muzea čertů) se nacpeme v picérce až k prasknutí!

Vzhůru na hrad!


Na hrad je to asi 6km. Jdeme nejdřív po silnici, pak po lesní cestě a stále to vůbec nevypadá, že by tu někde nějaký hrad mohl být. Až v poslední zatáčce se nám konečně ukáže a je to docela kus hradu!

Stany si stavíme podél hradní zdi s výhledem na věž! Ve věži by se dalo i nocovat, ale tam už to obsadila skupinka skautíků. Spolek, co se o hrad už přes 50let stará, tu má vždycky někoho „ve službě“, kdo se stará o oheň a o návštěvníky. Během večerního posezení zasnubujeme Lenku s „hradním pánem“ a dozvídáme se, že i Helfenburk (nebo taky Hrádek) má svého ducha Konráda! 

Ten  nás naštěstí v noci nenavštívil a možná nad hradem podržel i deštník, protože všechen ten nečas a průtrže mračen, co byly nad zbytkem republiky, se nám zcela vyhnuly.

Ráno se nám protáhne do poledne, kdy opouštíme hrad a cestou přes Ostré se zastávkou na oběd ve Výletní kavárně pod Kalvárií, se vracíme do Úštěka na vlak. Za námi (nejspíš na hradě) bouří a obloha zlověstně temná, ale na nás nepadne ani kapka!

INFORMAČNĚ TECHNICKÉ OKÉNKO:

Zřícenina hradu Helfenburk

 

mapa: tady

GPS: N 50°34.75348′, E 14°23.03160′

info o hradu: tady

nocování: hrad spravuje spolek Hrádek, případný kontakt poskytnou na IC v Úštěku – mk.ustek@tiscali.cz

ČUNDŘÍK S KOČÁREM NAD MÁCHÁČSKOU LOUŽÍ

Diskuze /
Měl to být přechod Šumavy! Asi tak pětidenní! Naplánovala jsem si to všechno krásně, zajistila si odvoz na místo startu i odvoz z místa cíle, sbalila si batoh, nakoupila jídlo pro mě i Filipa a pak si přijde dešťová předpověď a ne a ne se změnit!!
 

 V dnešní době zcela nejistých předpovědí by to nemuselo být tak zlé, ale táhněte se až na jih na Šumavu, abyste zjistili, že tentokrát ta předpověď fakt vyšla a vy máte s sebou mimino, co bez „hodin lezení“ nebude zrovna v kočáru celou dobu hýkat blahem…

Tak jsem bádala a přemýšlela, náhradních plánů vymyslela kupu, že bych s tím mohla i do trhu. Když jsem radostně vymyslela náhradní variantu, vzpomněla jsem si na zvíře jménem prase divoké, vystresovala se a dala se do výmýšlení varianty jiné. Tu mi zhatila předpověď počasí, která množila okénka s dešťovým mráčkem i v severních částech naší vlasti. Takže v úterý dopo padlo rozhodnutí – teď nebo nikdy – do středy do páté odpolední bez deště. Naobědvala jsem Filipa, naházela krosnu a zbylé propriety do auta a vyrazili jsme k Mácháči (varianta asi tak č.6, vzhledem k nejaktuálnějsím podmínkám ještě trochu okleštěná).

Kam s autem, aby mi ho někdo nevybral? I zaplatila jsem mu ubytování stylově v kempu Borný za 50Kč! 

Do kočárku pod Filipa jsem nacpala obě karimatky, stan a fusak (jakože spacák), v batohu na kočáru jídlo a pikniková dečka, zbytek jsem měla na zádech já, takže jedno trošku objemnější váhové nic!
Vyrazili jsme na sever po modré a já už po kilometru sundavala mrchu klíště, co se mi přisálo na loket. Mapa říkala, že na kole to sjízdné je, tak jsem tlačila písečnými cestami kočár do krpálu , až mi kecky podkluzovaly, pak zas naopak klouzala dolů z kopce smykem, ale v 5 už jsme byli za kopcem za vesničkou Hradčany na vodáckém tábořišti Boreček. Ubytovali jsme se za celých 40Kč, postavili stan a započali tak Filipovu kempařskou éru!

Druhý den u snídaně píše Tom, jestli nám prší, nám neprší… Zatím. V osm, když máme všechno sbaleno, začíná pršet. Chvilku ošlapujem u záchodů, já ještě drhnu nový ešus, co jsem v něm už zvládla připálit kaši, když jsem se během vaření jala soukat Filipa do kombošky, ale jenžo dle předpovědi, to má za 40 min přejít a páč taky nejsem žádná cukřenka, vyrážíme. V Hradčanech má být altánek, tam by to mělo vyjít na dopolední sváču. A vyšlo a pršet akorát přestalo. Lesními cestami s hrabavým pískem jsem se ubírala dál. Všude samý stromy – ty lesy jsou vysázený úplně na husto a do řádků – zeleň a nikde ani noha. Teda dvě srny, co mě zvědavě okukovaly a pak ještě jedno tajuplné zvíře, co byl zajisté divočák a číhal na mě v houští 😀 

Mapy od Shocartu říkaly, že k jeskyni Psí kostel to na kole sjízdné není… Tak jsem to omrkla a šla. Přímo pod jeskyní jsem radši spícího Filipa v kočárku zaparkovala a k jeskyni se vydala na objevné výzvědy sama. Myslím, že nahoru bych ho dotlačila… Tím krpálem dolů od jeskyně už by to bylo asi horší, ale my si poradili a po pěšince objeli skalní masív a pěkně se zas připojili na zelenou vedoucí z toho prďáku. Cesta dál pokračovala ke skalnímu oblouku, trochu kopec a nějakej ten kořen… Noooo, ještě že jsem holka silná!

Skalní oblouk jsem si pofotila, pokochala se, protože já tady ty skalní oblouky prostě můžu, a vydala se písčitou lesní cestou dál. Ta se pak změnila na asfalt vedoucí podle obrovské obory až do Splavů. Bylo to místy trochu monotónní, ale já už jsem fofrovala, abychom byli na oběd na pláži. Mladý pán vepředu už totiž nespal a nechtěla jsem riskovat, že by si třeba vzpomněl, že má hlad a že ho okusování vlastní ponožky už nebaví! V tomto úseku jsem potkala celkem pět cyklistů. těch prvních jsem se doslova lekla, protože to byli za ty dva dny první lidi, co jsem cestou potkala.
Oběd s výhledem na Bezděz za vodou na liduprázdné plážičce, to je Mácháč dle mého gusta!!! Nikde ani noha, no pohoděnda!

Poo a po dostatečném lezení a okusování všeho nalezeného (Filip, ne já, já už mám tohle období za sebou), jsme vyrazili po modré kolem jezera směrem ke kempu za Vendelínem. Říkala jsem si, proč na mě místní zahrádkář tak udiveně hleděl, a pak mi došlo asi proč. Stezka vedla vytesanou klouzačkou ve skále, ale nakonec to bylo naprosté nic proti tomu, co jsme s kočárem vyfuněli jinde. Horší byl sjezd hnedle za kopce, kde cesta vedla přes jeden metrový schod dolů, nebo přes jeden skoro metrový schod dolů, nebo uzounkou kořenitou oklikou. Ještěže jsem ten „bajker“ (#rajda) a technické sjezdy mám v malíku  😀 

Pan recepční se mnou hodil řeč, kdeže jsem to byla takhle přes noc, pochválil mě, že jako dobrý a pak jsme pokonverzovali o počtu lidí na Mácháči, o nadcházející sezoně, rozloučili se, já naložila Vendelína, který tam byl celý a v pořádku, a vyrazili jsme zase k domovu!
 
Nebyla to Šumava, pětidenní přechod hor s nocováním na nocovištích, byl to jen den a půl, 27km, nocování v tábořišti, ale bylo to hezké a milé a venku a v lese a prostě tak!