„A mami, sbalilas ten širák? Máme ho s sebou?!“
Loni nám nocování pod širým nebem překazila ne úplně přesná předpověď počasí, když tvrdila, že pršet bude až od osmi ráno. O půlnoci nám úplně nepřišlo, že by bylo už osm.
Letos jsem si vyhlédla rozhodně zajímavější plácek pro nocování, než je naše zahrada! Kopec s výhledem kolem dokola, placičkou pro spaní na vrchu. A pro případ nepřízně počasí s autem zaparkovaným celých 200m pod kopce!
Počkala jsem tedy, až pantáta pořeže všechny ty popadané uhynulé větve našeho javoru, co se nám válely přes příjezdovou cestu. Místo jedné jich bylo nakonec asi dvacet, ale dočkala jsem se! Zmoženého pantáty (protože venku asi tak 50 stupňů) jsem se zeptala, jestli teda jedem? Hm, hm… vytáhli jsme oba telefony a jali se kontrolovat všechny dostupné aplikace s předpovědmi počasí, které vlastníme.
„Tak to risknem?“ „Tak jo, ale fofrem, abychom ještě ten západ slunce stihli!“ Napakovali jsme fofrem všechny spacáky, karimatky, polštářky, čaj do termosky, mléko a vařič na ráno, ještě rychle namlít kafe a šup cestou do Lidlu pro něco k večeři.
„Už tam budeeeeem!!! Já mám hlad!! Už jsme tam? Já chci už jíst!!!“ Neměli s námi slitování!
Zaparkovali jsme auto a vyběhli 200 metrů na vrcholek, abychom akorát stihli poslední skok sluníčka za obzor. Tedy jak kdo. My, kdo jsme doprovázeli a snaživě postrkovali ty s těmi nejkratšími nožkami kupředu, jsme na vrcholku už ze sluníčka nezahlédli nic. Naštěstí se cestou nahoru udělala výhledová skulina v roští, tedy i já jsem z toho západu slunce něco měla. Fku to bylo samozřejmě všechno fuk.
Ustlali jsme si na vršku, povečeřeli, přinutili po setmění rozverné mladíky spát (pokud možno na svých karimatkách a uvnitř spacáků) a s notnou dávkou obav jsme pozorovali neustále se rozsvěcující oblohu v dálce za Dubou. Vítr dul naštěstí úplně z jiného směru, kde bylo nebe jasné. Ano, vítr dul! Přestože bylo přes den naprosto tropicky a bezvětrno, tady na tom našem malém kopečku fičel fujavic docela mocně. Vytvořili jsme si hradbu z batohů, ale co moje nebohé dutinky? Přípravu jsem podcenila a když jsem se v těch 35 stupních balila, kulicha nebo alespoň čelenku si nesbalila. Ale já jsem naštěstí děvče vynalézavé a z Fkových kalhot od pyžama jsem si na hlavě vyrobila frčkou čepičku a bylo dobře.
Bylo dobře asi tak do jedné v noci, kdy jsem se vzbudila a před očima mi blejskala bouřka s intenzitou stroboskopu. Safra! Už je čas na paniku a ústup?? Stále však foukalo opačným směrem a podle radaru byla jediná bouře v tomto směru až někde u Lipska. Tak snad přežijeme.
Přežili jsme!
