Jak tomu tak u nás bývá, z plánování dopředu máme většinou osypky. Při představě zamluveného ubytování dlouho dopředu se o nás pomalu pokouší tik v oku. A tak se stalo, že bylo asi měsíc do jarních prázdnin a my neměli v plánu nic! Jediné, co jsme věděli, bylo, že rozhodně nechceme být doma.
A tak jsme tak seděli v neděli u kafe po snídani, mrkli na ty inernety, jak to vypadá s lyžováním třeba na Balkánu. Jedno středisko, booking, druhý středisko, booking… „hele, tady je apartmán hned u sjezdovky na týden pro všechny za 6700Kč!“ „Hele, a má zrušení zdarma až do tří dnů před příjezdem!“ A tak, i kdybychom si to měli rozmyslet, kdyby třeba náhodou (nebo nevyhnutelným pravidlem této bacilové zimy) někdo onemocněl, nebo kdyby ještě Vendelín neměl opravené dveře, jsme to okamžitě zabukovali. Protože za tyhle prachy?!?! No, nech to tam někomu jinýmu, že jo!
A začali jsme se těšit!
Vendelín byl na poslední chvíli hotov, nemocná jsem byla jen já, tak jsme nabalili auto včetně jedné lyžařské kukly a antibiotik navíc pro mě-protože zánět dutin – a směle vyrazili hustým deštěm za lyžovačkou na Balkán!
Po 500km přesně na půlce cesty, kdesi v Maďarsku, jsme si střihli takové maličko hysterické dvouhodinové intermezzo. V domnění a po konzultaci se dvěma osobními techniky našeho vozu jsme se obávali, že náš kardan vypověděl službu a nezbyde nám než začít řešit odtah. To takhle někde v sobotu u Langošváru chceš. Po dvouhodinách byl však problém a hlavně záhada tupých ran ozývajících se od podvozku vyřešen! Bez odtahu, bez oprav kardanu. Stačilo prostě jen utáhnout šrouby na kole, co nám patrně zapomněli dotáhnout v servise, když nám rovnali nabouraný nárazník. Jeden šroub už byl někde v nenávratnu, další jsme naštěstí na poslední chvíli čapli, utáhli a na výlet už nikam nepustili. A mohlo se jet dál. Lilo skrz Chorvatsko, lilo jako z konve i v Bosně a lilo i v Bjelašnici, kde rozmočený sníh na dojezdu pod sjezdovkami působil více než smutně. Předpověď hlásala, že druhého dne ráno bude od sedmi hodin sněžit a nasněží půl metru… V 6:57 se vyhnul déšť, začalo sněžit a napadlo půl metru sněhu! A hned byl ten svět zas o něco pohádkovější!
SKI AREÁL BJELAŠNICA
Výhledy z hory jsme si většinou právě díky sněhovým mračnům moc neužili, ale vrcholek jsme alespoň jednou zahlédli a Tom si na něj dokonce i na skalpech vyšlápl.
Co jsme si užili, to byly široké a prázdné!! sjezdovky, kterých je na kopci vzhledem k celkem nízkému počtu lanovek (3 – v provozu 2) a vleků (asi 5 – v provozu 3) opravdu dost! Místy jsem si během jízdy říkala, že jestli se teď vymelu, tak mě taky třeba nikdo nezachrání, protože na tom kopci zrovna nikdo nebyl. A to jsme chytli týden, kdy měli malí lyžaři závodní kemp s Ivicou Kosteličem, takže navyšovali počet lyžařů na kopci. Bez nich by tam asi nebyl skoro nikdo. S Ivicou Tomáš jel na vleku, tak má zážitek!
Ubytko bylo nové, levné a kdyby byli majitelé trošičku pořádnější, bylo by i hezké. Když jsem si apartmán po převzetí vyluxovala, uklidila, vyvětrali jsme kouř a zvykli si na zatuchlou sedačku, bylo to fajn. Poté, co Tom sepsal určité výtky a doporučení pro zlepšení majitelům na booking, bylo nám odpovězeno, že se k nim již nikdy nemáme vracet! Myslím, že si najdeme bez problémů něco jiného 🙂
No a ceny za lyžovanou? Cca 20e na dospěláka na den. To je celkem sen!
Tak sem ale nejezděte všichni, jo??
SARAJEVO
Zajeli jsme si na jedno odpoledne jen tak na čumendu do Sarajeva. Bylo už dost pozdě, proto jsme prošli jen okolí mostu, kde „nám zastřelili Ferdinanda“, zjistili jsme, že Gavrilo Princip měl tak maximálně 40ky boty, prošli si pár uliček, jukli sem, jukli tam a jeli si nakoupit něco k snědku. Být tepleji, určitě bych si zajela lanovkou na kopec nad Sarajevem, kde se nachází zbytky bobové dráhy z olympiády.
VRELO BOSNY
Abychom taky aspoň maličko viděli a poznali z Bosny, dali jsme si cestou domů trochu poznávačku. Zahájili jsme ji hned na kraji Sarajeva u pramene řeky Bosny. Takový příjemný parčík se spoustou jezírek a taky spoustou značek se všemožnými zákazy a se spoustou turistek, co je tam vyklopily výletní autobusy… Tak rychle fuč!
MOST V JABLANICI
Spadlý železniční most v Jablanici přes Neretvu je hodně fotogenická záležitost. Ale i cesta do Jablanice kolem Neretvy stála za to. Ta barva!!!
JAJCE
Jedno městečko a kupa místeček na kochandu. Zahájili jsme to přímo v Jajce celkem mocnými vodopády Pliva. Kousek za městem zajuchají milovníci vodopádků a dřevěných chodníčků, protože přes Slapovi na Plivi je postavena dřevěná cestička z jednoho břehu na druhý. No a závěrem další fotogenická perla Bosny vodní mlýny. Maličkaté domečky, uzoučké dřevěné chodníčky, kolem všude teče voda! Moc hezký! A pak asi dvacetihlavý gang pouličních hafanů okolo. My jsme sedli do auta a vyrazili s azimutem domov na cestu.
Ještě než padla tma, zastavila nás místní policie. Když jsme se přiblížili na čitelný dohled poznávací značky, příslušník znejistěl. Pozdravil, položil otázku „Kak ste?“ A když mu Tom odpověděl, že „Dobre,“ mávnul, ať zas jedeme pěkně dál!
Tak jsme jeli. V Maďarsku jsme si vlezli na pumpě pěkně do peřin a ráno pokračovali k domovu!
