Mám asi morbidní a masochostické sklony a nekonečnou touhu testovat hranice svých psychických sil! Pokaždé, když se Tom chystá na nějakou tu BezBab tour, ve mně to evokuje automaticky touhu vymyslet nějaké nové dobrodružství typu já a potomek (potomci) kdesi mimo domov a hlavně komfortní zónu!
Nejinak tomu bylo i tentokrát! Původně jsem zamýšlela zase nějaký ten roadtrip Vendelínem, ale pak jsem se rozhodla, že to už tady bylo (Jak jsme s Matějem sami vyrazili vyvětrat Vendelína čtěte tu) a že to chce zvýšit level! Takže co? Takže čundr! S Filipem už to umíme, teď ještě přibalíme Matěje a můžeme jít!
Otázka kam byla docela rychle vyřešená. Napadlo mě sic hned z počátku dobýt nějaké to horstvo, ale pak jsem si řekla, že vyrazit na čundr rovnou ze dveří domova, to je taky stylovka!
DEN 1 - z Pole pod Humprecht
Stylovku jsme trochu ošidili, první 3 km po silnici jsme přeskočili a nechali se Tomem vysadit v Dolním Bousově. Kočár naložený jídlem, spacáky,karimatkami,stanem a samozřejmě Filipem byl takhle na počátku solidně těžkotonážním vozidlem. Matěj si svoje oblečky nesl na zádech sám a moje krosna byla váhově taky skoro jen na parádu, takže pohodička, vzhůru za zážitky!
Obešli jsme Červenský rybník, zakusili chvíli zrychleného tepu na hlavním tahu na Jičín (tak 300m), kterému se prostě nedalo vyhnout, a pak, když nás žádný z těch kamionů nesrazil nebo neodfouknul do příkopa, už jen spokojeně vykračovali směrem k mlýnu ve Střehomi. Pokusila jsem se Matějovi vysvětlit, kdo že to byla ta Dorota Máchalová, ale asi bude snazší mu tu pohádku pustit . Dali jsme si v kiosku nanuka a hned za odbočkou do Veseckého Plakánku se utábořili v lese hnedle vedle cesty. Dečka, hamaka, hračky, vařič, oběd a 2 hodiny válečky v lese.
Mírným stoupáním jsme vyrazili směr Vesec. Proti nám jdoucí rodinky s městskými kočárky v podpaží vyhrožovaly, že to tam sama nedám a budu potřebovat pomoc… Čekala jsem půl lesa přes cestu a ono tam byla ta cesta jen od vody vymletá. Nic co by Chariot nepřejel jako nic. Pravda, byl dost naložen, takže při jízdě bokem hrozilo, že by se mi možná převrátil. Ale není nic snazšího, než ho poslat proti kopci přímo kolmo. Ani jsem se moc nezapotila a byli jsme nahoře, kde se na sestupovou expedici plnou siláckých kousků chystala další skupinka s kočárkem městským. Inu, není lepšího kočáru než Chariotu…
Zapiknikovali jsme uprostřed filmově profláklého Vesce na trávníku. Tam jsem zjistila, že má Matěj přímo pod okem klíště a jala se jednat. A Matěj se jal bránit, takže celá vesnice v tu chvíli neslyšela vlastního slova a Matějův řev byl možná slyšet i na Humprechtu nebo na Kosti. Odtáhla jsem tedy vzpupné dítě z dosahu lidu a po mnoha hysterických scénách a dohadování klíště nakonec vysápnula! Hurá!
V kempu v Sobotce jsem hořce zalitovala, že jsem nezarezervovala pozemek pro stan na Bezkempu. Kemp praskající ve švech, stan nalepený na stanu, no fuj! Bylo až neuvěřitelným štěstím, že jsme v tom stanovém masakru našli kus prostoru, kam se vešel náš piko stan i pikniková dečka a ještě zbylo i kus místa okolo, kam už se nevešel nikdo jiný. Když ale k večeru dorazila asi polovina Moravskoslezského kraje a začaly se budovat rodinné stany Qechua všude kolem nás, přišlo mi, že se svět scvrknul a všichni se pohybují jen pár centimetrů od našeho stanu. Ale v kempu je koupaliště s čistou vodou a Matěj se tam radostně večer ráchal, tak aspoň nějaké to pozitivum. Nejsem držgrešle, ale to, že jsem druhý den platila dětskou cenu 60Kč/noc i za ani ne roční dítě mě docela překvapilo. Kvalita sociálních zařízení zaostávala i za kempem Boborovník…No nic, příště už asi ne.
DEN 2 - od Humprechtu pod Trosky
Hned na úvod jsme za kempem překonali pár schodů na a z lávky přes potok a pár lesních schodů ve stoupáku k Humprechtu. Svaly tuž, vlasti služ 🙂 Prošli jsme Sobotkou, rozloučili se s výhledem na Humprecht a začali se upínat k Troskám. Podle mapy jsem si našla rybníček Doly jako ideální místo k polednímu odpočinku. Moc prostoru k povalování na dečce nejlépe ve stínu tam sice nebylo, ale nakonec jsme našli. Filip se tam poplazil, postál u předního kola kočáru, Matěj odmítl spát, halekal na mě z hamaky zavěšené vedle cesty. Než jsme vyrazili na cestu, rozhodilo nás vojsko pruské či jaké prehistorické armády pamatující doby Marie Terezie, až jsem se začala trošku obávat, jestli jsme nešli už tak moc pomalu, že by nás to vrátilo v čase… Ale ono asi nadšení táborníci!
Skalním korytem jsme vyfuněli velkým vedrem do Troskovic a v tabořišti Svitačka se ukempili. Překvapilo mě, že když člověk nejede jen autem okolo, je to tábořiště mnohonásobně větší. Všude ohniště, kolečka se dřevem, sekyry, lopaty na popel, hamaky, vybavená venkovní kuchyňka dokonce i s literaturou na čtení. Jooo, tady by to mohlo být dobrý, říkala jsem si. Tady moc lidí není!! No, odpoledne ještě ne. K večeru se druhá polovina Moravskoslezského kraje, co nezakempila v Sobotce, přesunula sem. Krom toho, že jsme měli všechno vyuzené od ohňů, vykouřil mi sousední kempařský pár kluky ve stanu nikotinem, když se se svým dlouhým kouřem zaparkovali asi půl metru vedle našeho stanu… Ale dobrou noc i dobré ráno nám daly horkovzdušné balony nad hlavami, tak bylo na co koukat.
DEN 3 - z Trosek zase domů
Ráno jsme vytáhli čistší a méně smradlavější oblečení, sbalili si saky paky a vyrazili zase dál. Zklesali jsme k Nebáku, abychom zas pěkně do kopečka vyfuněli nahoru na druhou stranu údolí a pokračovali do Malechovic na vlak. Jel nám až za dvě hodiny, tudíž přišel čas piknikové dečky a kempařského oběda. Trochu jsem se děsila, jak se budu sama štrachat s Matějem a dlouhým kočárem do vlaku osobáku, ale ona doba pokročila i ve světě ČD (za ty roky, co jsem nejela vlakem) a místní osobáky jsou téměř bezbariérové s dvoukřídlými elektronicky otevíracími dveřmi, takže stačilo jen vhodit Matěje dovnitř a následně elegantně nadhodit kočárek přes přední kolo do vagonu. Svezli jsme se celých 9 minut do Dolního Bousova, odkud nás už čekala jen poslední (a taky neuvěřitelně nekonečná) etapa až domů.
Zavřely se dveře, mé nervy povolily… Ale, co tě nezabije, to tě posílí, tak třeba si v létě zase neodpustím repete, nebo podlehnu nutkání zvednout to na vyšší level! 🙂
