Kokořínsko

Nocleh na hradě Helfenburk

Diskuze /

Nejlepší věci jsou zadarmo a nejlepší akce ty spontánní!

Když se ozve kamarádka, že přiletí do Čech na dovču z dalekých cest a chtěla by něco dobrodružného  podniknout, nemůžete říct ne! Ale co?

Chvíli jsem bádala, vymýšlela, vymyšlená dobrodružství zase zavrhovala, protože naše malé dítě…  Až jsem si vzpomněla na  jednu fotku na FB na téma nocleh na hradě Helfenburk. Jala jsem se tedy googlit bližší informace. Záhy jsem díky intermetu zjistila, že hrady Helfenburk jsou u nás dva. Jeden u Bavorova, druhý u Úštěka. Hledám nějaké informace o povoleném nocování na hradě a nacházím u obou hradů shodnou informaci „po domluvě je možné přenocovat“. Zjišťuji, že ten Helfenburk, co mě inspiroval, byl u Bavorova, proto se my vydáme na ten u Úštěka, ten je přece jen trochu blíž! 

 
Emailuju jak divá a trochu jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce se dostávám pomalu ale JISTĚ k tomu správnému kontaktu! Máme to potvrzené, můžeme na hradě zakempit!
 
V sobotu ráno vybavíme kamarádku, co k nám jede rovnou z letiště, kempovací výbavou a už pelášíme na vlak! Velečundr může začít!

Úštěk

Očekávali jsme, že Úštěk bude jen tak nějaká obyčejná vesnice, ale ono je to docela malebné městečko, kde se navíc chystá natáčení nějakého filmařského počinu z doby protektorátní, prvorepublikové, či jinak hodně retro, takže výlohy jsou nazdobené dobovými nápisy a dekoracemi. V pivnici se možnosti najíst nedočkáme, takže měníme lokál a hnedle vedle Čertovny (tedy muzea čertů) se nacpeme v picérce až k prasknutí!

Vzhůru na hrad!


Na hrad je to asi 6km. Jdeme nejdřív po silnici, pak po lesní cestě a stále to vůbec nevypadá, že by tu někde nějaký hrad mohl být. Až v poslední zatáčce se nám konečně ukáže a je to docela kus hradu!

Stany si stavíme podél hradní zdi s výhledem na věž! Ve věži by se dalo i nocovat, ale tam už to obsadila skupinka skautíků. Spolek, co se o hrad už přes 50let stará, tu má vždycky někoho „ve službě“, kdo se stará o oheň a o návštěvníky. Během večerního posezení zasnubujeme Lenku s „hradním pánem“ a dozvídáme se, že i Helfenburk (nebo taky Hrádek) má svého ducha Konráda! 

Ten  nás naštěstí v noci nenavštívil a možná nad hradem podržel i deštník, protože všechen ten nečas a průtrže mračen, co byly nad zbytkem republiky, se nám zcela vyhnuly.

Ráno se nám protáhne do poledne, kdy opouštíme hrad a cestou přes Ostré se zastávkou na oběd ve Výletní kavárně pod Kalvárií, se vracíme do Úštěka na vlak. Za námi (nejspíš na hradě) bouří a obloha zlověstně temná, ale na nás nepadne ani kapka!

INFORMAČNĚ TECHNICKÉ OKÉNKO:

Zřícenina hradu Helfenburk

 

mapa: tady

GPS: N 50°34.75348′, E 14°23.03160′

info o hradu: tady

nocování: hrad spravuje spolek Hrádek, případný kontakt poskytnou na IC v Úštěku – mk.ustek@tiscali.cz

ČUNDŘÍK S KOČÁREM NAD MÁCHÁČSKOU LOUŽÍ

Diskuze /
Měl to být přechod Šumavy! Asi tak pětidenní! Naplánovala jsem si to všechno krásně, zajistila si odvoz na místo startu i odvoz z místa cíle, sbalila si batoh, nakoupila jídlo pro mě i Filipa a pak si přijde dešťová předpověď a ne a ne se změnit!!
 

 V dnešní době zcela nejistých předpovědí by to nemuselo být tak zlé, ale táhněte se až na jih na Šumavu, abyste zjistili, že tentokrát ta předpověď fakt vyšla a vy máte s sebou mimino, co bez „hodin lezení“ nebude zrovna v kočáru celou dobu hýkat blahem…

Tak jsem bádala a přemýšlela, náhradních plánů vymyslela kupu, že bych s tím mohla i do trhu. Když jsem radostně vymyslela náhradní variantu, vzpomněla jsem si na zvíře jménem prase divoké, vystresovala se a dala se do výmýšlení varianty jiné. Tu mi zhatila předpověď počasí, která množila okénka s dešťovým mráčkem i v severních částech naší vlasti. Takže v úterý dopo padlo rozhodnutí – teď nebo nikdy – do středy do páté odpolední bez deště. Naobědvala jsem Filipa, naházela krosnu a zbylé propriety do auta a vyrazili jsme k Mácháči (varianta asi tak č.6, vzhledem k nejaktuálnějsím podmínkám ještě trochu okleštěná).

Kam s autem, aby mi ho někdo nevybral? I zaplatila jsem mu ubytování stylově v kempu Borný za 50Kč! 

Do kočárku pod Filipa jsem nacpala obě karimatky, stan a fusak (jakože spacák), v batohu na kočáru jídlo a pikniková dečka, zbytek jsem měla na zádech já, takže jedno trošku objemnější váhové nic!
Vyrazili jsme na sever po modré a já už po kilometru sundavala mrchu klíště, co se mi přisálo na loket. Mapa říkala, že na kole to sjízdné je, tak jsem tlačila písečnými cestami kočár do krpálu , až mi kecky podkluzovaly, pak zas naopak klouzala dolů z kopce smykem, ale v 5 už jsme byli za kopcem za vesničkou Hradčany na vodáckém tábořišti Boreček. Ubytovali jsme se za celých 40Kč, postavili stan a započali tak Filipovu kempařskou éru!

Druhý den u snídaně píše Tom, jestli nám prší, nám neprší… Zatím. V osm, když máme všechno sbaleno, začíná pršet. Chvilku ošlapujem u záchodů, já ještě drhnu nový ešus, co jsem v něm už zvládla připálit kaši, když jsem se během vaření jala soukat Filipa do kombošky, ale jenžo dle předpovědi, to má za 40 min přejít a páč taky nejsem žádná cukřenka, vyrážíme. V Hradčanech má být altánek, tam by to mělo vyjít na dopolední sváču. A vyšlo a pršet akorát přestalo. Lesními cestami s hrabavým pískem jsem se ubírala dál. Všude samý stromy – ty lesy jsou vysázený úplně na husto a do řádků – zeleň a nikde ani noha. Teda dvě srny, co mě zvědavě okukovaly a pak ještě jedno tajuplné zvíře, co byl zajisté divočák a číhal na mě v houští 😀 

Mapy od Shocartu říkaly, že k jeskyni Psí kostel to na kole sjízdné není… Tak jsem to omrkla a šla. Přímo pod jeskyní jsem radši spícího Filipa v kočárku zaparkovala a k jeskyni se vydala na objevné výzvědy sama. Myslím, že nahoru bych ho dotlačila… Tím krpálem dolů od jeskyně už by to bylo asi horší, ale my si poradili a po pěšince objeli skalní masív a pěkně se zas připojili na zelenou vedoucí z toho prďáku. Cesta dál pokračovala ke skalnímu oblouku, trochu kopec a nějakej ten kořen… Noooo, ještě že jsem holka silná!

Skalní oblouk jsem si pofotila, pokochala se, protože já tady ty skalní oblouky prostě můžu, a vydala se písčitou lesní cestou dál. Ta se pak změnila na asfalt vedoucí podle obrovské obory až do Splavů. Bylo to místy trochu monotónní, ale já už jsem fofrovala, abychom byli na oběd na pláži. Mladý pán vepředu už totiž nespal a nechtěla jsem riskovat, že by si třeba vzpomněl, že má hlad a že ho okusování vlastní ponožky už nebaví! V tomto úseku jsem potkala celkem pět cyklistů. těch prvních jsem se doslova lekla, protože to byli za ty dva dny první lidi, co jsem cestou potkala.
Oběd s výhledem na Bezděz za vodou na liduprázdné plážičce, to je Mácháč dle mého gusta!!! Nikde ani noha, no pohoděnda!

Poo a po dostatečném lezení a okusování všeho nalezeného (Filip, ne já, já už mám tohle období za sebou), jsme vyrazili po modré kolem jezera směrem ke kempu za Vendelínem. Říkala jsem si, proč na mě místní zahrádkář tak udiveně hleděl, a pak mi došlo asi proč. Stezka vedla vytesanou klouzačkou ve skále, ale nakonec to bylo naprosté nic proti tomu, co jsme s kočárem vyfuněli jinde. Horší byl sjezd hnedle za kopce, kde cesta vedla přes jeden metrový schod dolů, nebo přes jeden skoro metrový schod dolů, nebo uzounkou kořenitou oklikou. Ještěže jsem ten „bajker“ (#rajda) a technické sjezdy mám v malíku  😀 

Pan recepční se mnou hodil řeč, kdeže jsem to byla takhle přes noc, pochválil mě, že jako dobrý a pak jsme pokonverzovali o počtu lidí na Mácháči, o nadcházející sezoně, rozloučili se, já naložila Vendelína, který tam byl celý a v pořádku, a vyrazili jsme zase k domovu!
 
Nebyla to Šumava, pětidenní přechod hor s nocováním na nocovištích, byl to jen den a půl, 27km, nocování v tábořišti, ale bylo to hezké a milé a venku a v lese a prostě tak! 

S DĚTMI POD ŠIRÁKEM

Diskuze /

„A mami, sbalilas ten širák? Máme ho s sebou?!“

Loni nám nocování pod širým nebem překazila ne úplně přesná předpověď počasí, když tvrdila, že pršet bude až od osmi ráno. O půlnoci nám úplně nepřišlo, že by bylo už osm.

Letos jsem si vyhlédla rozhodně zajímavější plácek pro nocování, než je naše zahrada! Kopec s výhledem kolem dokola, placičkou pro spaní na vrchu. A pro případ nepřízně počasí s autem zaparkovaným celých 200m pod kopce!

Počkala jsem tedy, až pantáta pořeže všechny ty popadané uhynulé větve našeho javoru, co se nám válely přes příjezdovou cestu. Místo jedné jich bylo nakonec asi dvacet, ale dočkala jsem se! Zmoženého pantáty (protože venku asi tak 50 stupňů) jsem se zeptala, jestli teda jedem? Hm, hm… vytáhli jsme oba telefony a jali se kontrolovat všechny dostupné aplikace s předpovědmi počasí, které vlastníme. 

„Tak to risknem?“ „Tak jo, ale fofrem, abychom ještě ten západ slunce stihli!“ Napakovali jsme fofrem všechny spacáky, karimatky, polštářky, čaj do termosky, mléko a vařič na ráno, ještě rychle namlít kafe a šup cestou do Lidlu pro něco k večeři.

„Už tam budeeeeem!!! Já mám hlad!! Už jsme tam? Já chci už jíst!!!“ Neměli s námi slitování!

Zaparkovali jsme auto a vyběhli 200 metrů na vrcholek, abychom akorát stihli poslední skok sluníčka za obzor. Tedy jak kdo. My, kdo jsme doprovázeli a snaživě postrkovali ty s těmi nejkratšími nožkami kupředu, jsme na vrcholku už ze sluníčka nezahlédli nic. Naštěstí se cestou nahoru udělala výhledová skulina v roští, tedy i já jsem z toho západu slunce něco měla. Fku to bylo samozřejmě  všechno fuk.

Ustlali jsme si na vršku, povečeřeli, přinutili po setmění rozverné mladíky spát (pokud možno na svých karimatkách a uvnitř spacáků) a s notnou dávkou obav jsme pozorovali neustále se rozsvěcující oblohu v dálce za Dubou. Vítr dul naštěstí úplně z jiného směru, kde bylo nebe jasné. Ano, vítr dul! Přestože bylo přes den naprosto tropicky a bezvětrno, tady na tom našem malém kopečku fičel fujavic docela mocně. Vytvořili jsme si hradbu z batohů, ale co moje nebohé dutinky? Přípravu jsem podcenila a když jsem se v těch 35 stupních balila, kulicha nebo alespoň čelenku si nesbalila. Ale já jsem naštěstí děvče vynalézavé a z Fkových kalhot od pyžama jsem si na hlavě vyrobila frčkou čepičku a bylo dobře.

Bylo dobře asi tak do jedné v noci, kdy jsem se vzbudila a před očima mi blejskala bouřka s intenzitou stroboskopu. Safra! Už je čas na paniku a ústup?? Stále však foukalo opačným směrem a podle radaru byla jediná bouře v tomto směru až někde u Lipska. Tak snad přežijeme.

Přežili jsme!