Česká republika

ČUNDR S DĚTMI – PĚKNĚ ZE ZÁPRAŽÍ NA TROSKY A ZPĚT

Diskuze /

Mám asi morbidní a masochostické sklony a nekonečnou touhu testovat hranice svých psychických sil! Pokaždé, když se Tom chystá na nějakou tu BezBab tour, ve mně to evokuje automaticky touhu vymyslet nějaké nové dobrodružství typu já a potomek (potomci) kdesi mimo domov a hlavně komfortní zónu! 

Nejinak tomu bylo i tentokrát! Původně jsem zamýšlela zase nějaký ten roadtrip Vendelínem, ale pak jsem se rozhodla, že to už tady bylo (Jak jsme s Matějem sami vyrazili vyvětrat Vendelína čtěte tu) a že to chce zvýšit level! Takže co? Takže čundr! S Filipem už to umíme, teď ještě přibalíme Matěje a můžeme jít!

Otázka kam byla docela rychle vyřešená. Napadlo mě sic hned z počátku dobýt nějaké to horstvo, ale pak jsem si řekla, že vyrazit na čundr rovnou ze dveří domova, to je taky stylovka!

DEN 1 - z Pole pod Humprecht

Stylovku jsme trochu ošidili, první 3 km po silnici jsme přeskočili a nechali se Tomem vysadit v Dolním Bousově. Kočár naložený jídlem, spacáky,karimatkami,stanem a samozřejmě Filipem byl takhle na počátku solidně těžkotonážním vozidlem. Matěj si svoje oblečky nesl na zádech sám a moje krosna byla váhově taky skoro jen na parádu, takže pohodička, vzhůru za zážitky! 

Obešli jsme Červenský rybník, zakusili chvíli zrychleného tepu na hlavním tahu na Jičín (tak 300m), kterému se prostě nedalo vyhnout, a pak, když nás žádný z těch kamionů nesrazil nebo neodfouknul do příkopa, už jen spokojeně vykračovali směrem k mlýnu ve Střehomi. Pokusila jsem se Matějovi vysvětlit, kdo že to byla ta Dorota Máchalová, ale asi bude snazší mu tu pohádku pustit . Dali jsme si v kiosku nanuka a hned za odbočkou do Veseckého Plakánku se utábořili v lese hnedle vedle cesty. Dečka, hamaka, hračky, vařič, oběd a 2 hodiny válečky v lese.

Mírným stoupáním jsme vyrazili směr Vesec. Proti nám jdoucí rodinky s městskými kočárky v podpaží  vyhrožovaly, že to tam sama nedám a budu potřebovat pomoc… Čekala jsem půl lesa přes cestu a ono tam byla ta cesta jen od vody vymletá. Nic co by Chariot nepřejel jako nic. Pravda, byl dost naložen, takže při jízdě bokem hrozilo, že by se mi možná převrátil. Ale není nic snazšího, než ho poslat proti kopci přímo kolmo. Ani jsem se moc nezapotila a byli jsme nahoře, kde se na sestupovou expedici plnou siláckých kousků chystala další skupinka s kočárkem městským. Inu, není lepšího kočáru než Chariotu…

Zapiknikovali jsme uprostřed filmově profláklého Vesce na trávníku. Tam jsem zjistila, že má Matěj přímo pod okem klíště a jala se jednat. A Matěj se jal bránit, takže celá vesnice v tu chvíli neslyšela vlastního slova a Matějův řev byl možná slyšet i na Humprechtu nebo na Kosti. Odtáhla jsem tedy vzpupné dítě z dosahu lidu a po mnoha hysterických scénách a dohadování klíště nakonec vysápnula! Hurá! 

V kempu v Sobotce jsem hořce zalitovala, že jsem nezarezervovala pozemek pro stan na Bezkempu. Kemp praskající ve švech, stan nalepený na stanu, no fuj! Bylo až neuvěřitelným štěstím, že jsme v tom stanovém masakru našli kus prostoru, kam se vešel náš piko stan i pikniková dečka a ještě zbylo i kus místa okolo, kam už se nevešel nikdo jiný. Když ale k večeru dorazila asi polovina Moravskoslezského kraje a začaly se budovat rodinné stany Qechua všude kolem nás, přišlo mi, že se svět scvrknul a všichni se pohybují jen pár centimetrů od našeho stanu. Ale v kempu je koupaliště s čistou vodou a Matěj se tam radostně večer ráchal, tak aspoň nějaké to pozitivum. Nejsem držgrešle, ale to, že jsem druhý den platila dětskou cenu 60Kč/noc i za ani ne roční dítě mě docela překvapilo. Kvalita sociálních zařízení zaostávala i za kempem Boborovník…No nic, příště už asi ne.

DEN 2 - od Humprechtu pod Trosky

Hned na úvod jsme za kempem překonali pár schodů na a z lávky přes potok a pár lesních schodů ve stoupáku k Humprechtu. Svaly tuž, vlasti služ 🙂 Prošli jsme Sobotkou, rozloučili se s výhledem na Humprecht a začali se upínat k Troskám. Podle mapy jsem si našla rybníček Doly jako ideální místo k polednímu odpočinku. Moc prostoru k povalování na dečce nejlépe ve stínu tam sice nebylo, ale nakonec jsme našli. Filip se tam poplazil, postál u předního kola kočáru, Matěj odmítl spát, halekal na mě z hamaky zavěšené vedle cesty. Než jsme vyrazili na cestu, rozhodilo nás vojsko pruské či jaké prehistorické armády pamatující doby Marie Terezie,  až jsem se začala trošku obávat, jestli jsme nešli už tak moc pomalu, že by nás to vrátilo v čase… Ale ono asi nadšení táborníci! 

Skalním korytem jsme vyfuněli velkým vedrem do Troskovic a v tabořišti Svitačka se ukempili. Překvapilo mě, že když člověk nejede jen autem okolo, je to tábořiště mnohonásobně větší. Všude ohniště, kolečka se dřevem, sekyry, lopaty na popel, hamaky, vybavená venkovní kuchyňka dokonce i s literaturou na čtení. Jooo, tady by to mohlo být dobrý, říkala jsem si. Tady moc lidí není!! No, odpoledne ještě ne. K večeru se druhá polovina Moravskoslezského kraje, co nezakempila v Sobotce, přesunula sem. Krom toho, že jsme měli všechno vyuzené od ohňů, vykouřil mi sousední kempařský pár kluky ve stanu nikotinem, když se se svým dlouhým kouřem zaparkovali asi půl metru vedle našeho stanu… Ale dobrou noc i dobré ráno nám daly horkovzdušné balony nad hlavami, tak bylo na co koukat.

DEN 3 - z Trosek zase domů

Ráno jsme vytáhli čistší a méně smradlavější oblečení, sbalili si saky paky a vyrazili zase dál. Zklesali jsme k Nebáku, abychom zas pěkně do kopečka vyfuněli nahoru na druhou stranu údolí a pokračovali do Malechovic na vlak. Jel nám až za dvě hodiny, tudíž přišel čas piknikové dečky a kempařského oběda. Trochu jsem se děsila, jak se budu sama štrachat s Matějem a dlouhým kočárem do vlaku osobáku, ale ona doba pokročila i ve světě ČD (za ty roky, co jsem nejela vlakem) a místní osobáky jsou téměř bezbariérové s dvoukřídlými elektronicky otevíracími dveřmi, takže stačilo jen vhodit Matěje dovnitř a následně elegantně nadhodit kočárek přes přední kolo do vagonu. Svezli jsme se celých 9 minut do Dolního Bousova, odkud nás už čekala jen poslední (a taky neuvěřitelně nekonečná) etapa až domů.

Zavřely se dveře, mé nervy povolily… Ale, co tě nezabije, to tě posílí, tak třeba si v létě zase neodpustím repete, nebo podlehnu nutkání zvednout to na vyšší level! 🙂

ČUNDŘÍK S KOČÁREM NAD MÁCHÁČSKOU LOUŽÍ

Diskuze /
Měl to být přechod Šumavy! Asi tak pětidenní! Naplánovala jsem si to všechno krásně, zajistila si odvoz na místo startu i odvoz z místa cíle, sbalila si batoh, nakoupila jídlo pro mě i Filipa a pak si přijde dešťová předpověď a ne a ne se změnit!!
 

 V dnešní době zcela nejistých předpovědí by to nemuselo být tak zlé, ale táhněte se až na jih na Šumavu, abyste zjistili, že tentokrát ta předpověď fakt vyšla a vy máte s sebou mimino, co bez „hodin lezení“ nebude zrovna v kočáru celou dobu hýkat blahem…

Tak jsem bádala a přemýšlela, náhradních plánů vymyslela kupu, že bych s tím mohla i do trhu. Když jsem radostně vymyslela náhradní variantu, vzpomněla jsem si na zvíře jménem prase divoké, vystresovala se a dala se do výmýšlení varianty jiné. Tu mi zhatila předpověď počasí, která množila okénka s dešťovým mráčkem i v severních částech naší vlasti. Takže v úterý dopo padlo rozhodnutí – teď nebo nikdy – do středy do páté odpolední bez deště. Naobědvala jsem Filipa, naházela krosnu a zbylé propriety do auta a vyrazili jsme k Mácháči (varianta asi tak č.6, vzhledem k nejaktuálnějsím podmínkám ještě trochu okleštěná).

Kam s autem, aby mi ho někdo nevybral? I zaplatila jsem mu ubytování stylově v kempu Borný za 50Kč! 

Do kočárku pod Filipa jsem nacpala obě karimatky, stan a fusak (jakože spacák), v batohu na kočáru jídlo a pikniková dečka, zbytek jsem měla na zádech já, takže jedno trošku objemnější váhové nic!
Vyrazili jsme na sever po modré a já už po kilometru sundavala mrchu klíště, co se mi přisálo na loket. Mapa říkala, že na kole to sjízdné je, tak jsem tlačila písečnými cestami kočár do krpálu , až mi kecky podkluzovaly, pak zas naopak klouzala dolů z kopce smykem, ale v 5 už jsme byli za kopcem za vesničkou Hradčany na vodáckém tábořišti Boreček. Ubytovali jsme se za celých 40Kč, postavili stan a započali tak Filipovu kempařskou éru!

Druhý den u snídaně píše Tom, jestli nám prší, nám neprší… Zatím. V osm, když máme všechno sbaleno, začíná pršet. Chvilku ošlapujem u záchodů, já ještě drhnu nový ešus, co jsem v něm už zvládla připálit kaši, když jsem se během vaření jala soukat Filipa do kombošky, ale jenžo dle předpovědi, to má za 40 min přejít a páč taky nejsem žádná cukřenka, vyrážíme. V Hradčanech má být altánek, tam by to mělo vyjít na dopolední sváču. A vyšlo a pršet akorát přestalo. Lesními cestami s hrabavým pískem jsem se ubírala dál. Všude samý stromy – ty lesy jsou vysázený úplně na husto a do řádků – zeleň a nikde ani noha. Teda dvě srny, co mě zvědavě okukovaly a pak ještě jedno tajuplné zvíře, co byl zajisté divočák a číhal na mě v houští 😀 

Mapy od Shocartu říkaly, že k jeskyni Psí kostel to na kole sjízdné není… Tak jsem to omrkla a šla. Přímo pod jeskyní jsem radši spícího Filipa v kočárku zaparkovala a k jeskyni se vydala na objevné výzvědy sama. Myslím, že nahoru bych ho dotlačila… Tím krpálem dolů od jeskyně už by to bylo asi horší, ale my si poradili a po pěšince objeli skalní masív a pěkně se zas připojili na zelenou vedoucí z toho prďáku. Cesta dál pokračovala ke skalnímu oblouku, trochu kopec a nějakej ten kořen… Noooo, ještě že jsem holka silná!

Skalní oblouk jsem si pofotila, pokochala se, protože já tady ty skalní oblouky prostě můžu, a vydala se písčitou lesní cestou dál. Ta se pak změnila na asfalt vedoucí podle obrovské obory až do Splavů. Bylo to místy trochu monotónní, ale já už jsem fofrovala, abychom byli na oběd na pláži. Mladý pán vepředu už totiž nespal a nechtěla jsem riskovat, že by si třeba vzpomněl, že má hlad a že ho okusování vlastní ponožky už nebaví! V tomto úseku jsem potkala celkem pět cyklistů. těch prvních jsem se doslova lekla, protože to byli za ty dva dny první lidi, co jsem cestou potkala.
Oběd s výhledem na Bezděz za vodou na liduprázdné plážičce, to je Mácháč dle mého gusta!!! Nikde ani noha, no pohoděnda!

Poo a po dostatečném lezení a okusování všeho nalezeného (Filip, ne já, já už mám tohle období za sebou), jsme vyrazili po modré kolem jezera směrem ke kempu za Vendelínem. Říkala jsem si, proč na mě místní zahrádkář tak udiveně hleděl, a pak mi došlo asi proč. Stezka vedla vytesanou klouzačkou ve skále, ale nakonec to bylo naprosté nic proti tomu, co jsme s kočárem vyfuněli jinde. Horší byl sjezd hnedle za kopce, kde cesta vedla přes jeden metrový schod dolů, nebo přes jeden skoro metrový schod dolů, nebo uzounkou kořenitou oklikou. Ještěže jsem ten „bajker“ (#rajda) a technické sjezdy mám v malíku  😀 

Pan recepční se mnou hodil řeč, kdeže jsem to byla takhle přes noc, pochválil mě, že jako dobrý a pak jsme pokonverzovali o počtu lidí na Mácháči, o nadcházející sezoně, rozloučili se, já naložila Vendelína, který tam byl celý a v pořádku, a vyrazili jsme zase k domovu!
 
Nebyla to Šumava, pětidenní přechod hor s nocováním na nocovištích, byl to jen den a půl, 27km, nocování v tábořišti, ale bylo to hezké a milé a venku a v lese a prostě tak! 

S DĚTMI POD ŠIRÁKEM

Diskuze /

„A mami, sbalilas ten širák? Máme ho s sebou?!“

Loni nám nocování pod širým nebem překazila ne úplně přesná předpověď počasí, když tvrdila, že pršet bude až od osmi ráno. O půlnoci nám úplně nepřišlo, že by bylo už osm.

Letos jsem si vyhlédla rozhodně zajímavější plácek pro nocování, než je naše zahrada! Kopec s výhledem kolem dokola, placičkou pro spaní na vrchu. A pro případ nepřízně počasí s autem zaparkovaným celých 200m pod kopce!

Počkala jsem tedy, až pantáta pořeže všechny ty popadané uhynulé větve našeho javoru, co se nám válely přes příjezdovou cestu. Místo jedné jich bylo nakonec asi dvacet, ale dočkala jsem se! Zmoženého pantáty (protože venku asi tak 50 stupňů) jsem se zeptala, jestli teda jedem? Hm, hm… vytáhli jsme oba telefony a jali se kontrolovat všechny dostupné aplikace s předpovědmi počasí, které vlastníme. 

„Tak to risknem?“ „Tak jo, ale fofrem, abychom ještě ten západ slunce stihli!“ Napakovali jsme fofrem všechny spacáky, karimatky, polštářky, čaj do termosky, mléko a vařič na ráno, ještě rychle namlít kafe a šup cestou do Lidlu pro něco k večeři.

„Už tam budeeeeem!!! Já mám hlad!! Už jsme tam? Já chci už jíst!!!“ Neměli s námi slitování!

Zaparkovali jsme auto a vyběhli 200 metrů na vrcholek, abychom akorát stihli poslední skok sluníčka za obzor. Tedy jak kdo. My, kdo jsme doprovázeli a snaživě postrkovali ty s těmi nejkratšími nožkami kupředu, jsme na vrcholku už ze sluníčka nezahlédli nic. Naštěstí se cestou nahoru udělala výhledová skulina v roští, tedy i já jsem z toho západu slunce něco měla. Fku to bylo samozřejmě  všechno fuk.

Ustlali jsme si na vršku, povečeřeli, přinutili po setmění rozverné mladíky spát (pokud možno na svých karimatkách a uvnitř spacáků) a s notnou dávkou obav jsme pozorovali neustále se rozsvěcující oblohu v dálce za Dubou. Vítr dul naštěstí úplně z jiného směru, kde bylo nebe jasné. Ano, vítr dul! Přestože bylo přes den naprosto tropicky a bezvětrno, tady na tom našem malém kopečku fičel fujavic docela mocně. Vytvořili jsme si hradbu z batohů, ale co moje nebohé dutinky? Přípravu jsem podcenila a když jsem se v těch 35 stupních balila, kulicha nebo alespoň čelenku si nesbalila. Ale já jsem naštěstí děvče vynalézavé a z Fkových kalhot od pyžama jsem si na hlavě vyrobila frčkou čepičku a bylo dobře.

Bylo dobře asi tak do jedné v noci, kdy jsem se vzbudila a před očima mi blejskala bouřka s intenzitou stroboskopu. Safra! Už je čas na paniku a ústup?? Stále však foukalo opačným směrem a podle radaru byla jediná bouře v tomto směru až někde u Lipska. Tak snad přežijeme.

Přežili jsme!