Z Methoni jsme se vydali delším přejezdem na druhý prst Peloponésu. A zhruba někde okolo Kalamaty jsme už zuřivě googlili obchod s oleji, neb se ozval nechvalně známý zvuk špatného serva. Stejně jako loni ve Skotksku na skoro nejsevernějším místě naší dovči, tady na téměř nejjižnějším místě naší cesty, opět přes 2000km od domova se nám porouchalo servo. Olej jsme sehnali a opatrnou jízdou s doléváním po 120km jsme dojeli na pláž u vraku Dimitrios. Tom upadl do hluboké depréze, tudíž byly v tu chvíli na pláži vraky dva! Patrně prozřetelnost nás před dovčou zavedla k doporučení na autopojištění  Auto Care od Europe Assistance, kde za cenu cca 900Kč na měsíc nabízeli možnost odtahu do ČR do limitu 100 000Kč. My jsme doposud mívali připojištění k pojištění cestovnímu za obdobný peníz, avšak s odtahem do nejbližšího servisu do 50km a tečka. I nastal čas prověřit, jaká je služba odtahu v reálu. Překvapivě a nečekaně bylo všechno velmi rychlé a bezproblémové. Naplánovali jsme si, že na dolévání oleje zmákneme dojet do Soluně, odkud poletíme letadlem. Pojišťovna nám sice nabídla přivézt náhradní vůz, ale neměla dětské sedačky, které jsme potřebovali, neb ve Vendelínovi mají kluci integrované. Než řešit vyzvednutí našich sedaček doma, bylo by snazší je tady koupit, nebo zvolit to letadlo. Nášla jsme nám letenky pro celou rodinu za cenu nafty domů, takže pohoda. A kluci aspoň poletí konečně letadlem, jak si už dlouho přáli!

Složku v mapách.cz s body zájmu jménem Řecko jsem tedy upravila na Řecko bez zatáček a vyrazili jsme směle (pomalu a co možná rovně) po upravené trase k Soluni. Nocleh na parkovišti u vraku jsme však odmítli, protože ten „kemp“ co si tam asi tak 15 obytek udělalo (kouřící grily, vytahané markýzy, židle, běhající a vřískající děti všude okolo) nám byl dost proti srsti. Navíc to bylo kousek od taverny, kam patrně nikdo z kempujících ani nedošel utratit nějaké to euro. I za cenu zbytečného kroucení volantem navíc jsme popojeli kousek dál na plácek u kostelíku na útesech a bylo nám zase blaze. Uklizení za keřem jsme si připadali zase jako ukáznění kempaři. A navíc tady jsme měli nejkrásnější výhled z toalety!! 🙂

Cokoliv dalšího na druhém i třetím prstu poloostrova jsme tedy z plánu vypustili a zamířili pokud možno po nejpřímějších silnicích do Corinthu. Omrkli jsme průplav. Nejlíp je vidět asi z mostu, když se přes něj přejíždí, nebo z dronu. Vyhlídka značená v mapách byla uprostřed staveniště a dostat se na ni nedalo.

Našli jsme si krásné místo na bydlení přímo na maličké pláži nedaleko obrovského skalního oblouku trčícího z moře. Cesta dolů byla dost prudká, zatáčkovitá, ale riskli jsme to. Místo na spaní jsme měli přímo exkluzivní. A tak jsme tu zůstali i další noc. Kluci se ráchali ve vodě, stavěli z kamínků zoo, když se uklidnila voda, prozkoumávali jsme okolí na paddleboardu. Dojeli jsme i do jeskyně za skalním obloukem. To byla veliká paráda! Druhou noc dorazila na pláž místní omladina, aby si udělala párty s ohněm a muzikou. Dovláčeli si i obří reprák. Ale celkem rychle byli vykázáni místním hasičem, takže jsme měli zase klid.

Ráno jsme se vrátili zase na silnici a dolili olej po 24km. Hned poté už po 15! Zastavili jsme na dálničním odpočívadle před Aténami. A tam jsme prosím strávili celých 8 hodin nedělního odpoledne! Tom žhavil drát na pojišťovnu, která teda překvapivě fungovala i v neděli a za hodinu a půl nám byla schopná dát vědět, jestli se i s odtahem z Atén vejdeme do sto tisícového limitu. Mezitím jsme však za důkladného vyrušování našich mladíků vymýšleli všemožné scénáře dalšího postupu a vzájemně je kombinovali, abychom ze zbývající dovolenky vytěžili maximum a nestálo nás to majlant. Když byl odtah z Atén potvrzený, zbývalo vyřešit, kde nechat Vendelína i s klíči. V prvotních úvahách nás napadlo zeptat se jednoduše i na ambasádě. Myslím, že jsme paní vyslankyni  poněkud obtěžovali během hezkého slunného nedělního odpoledne, neb mě velmi stroze a s výrazným nezájmem odbyla, že toto je můj soukromý problém a ať si uvědomím, kam volám a laskavě si problém vyřeším sama! Já jsem holka poslušná, poděkovala jsem za moudrou radu, omluvila se, že jsem obtěžovala, mile se rozloučila a jak paní řekla, problém si vyřešila sama! Po prvotním nápadu nechat auto u někoho v Aténách, kdy jsme zalarmovali i sociální sítě (úspěšně!), jsme však nakonec kápli na řešení nejjednodušší. Parkoviště na letišti. Navíc mi neznalí jsme zjistili, že lze auto nechat i s klíči, tudíž varianta „schovám klíče nad kolo“ padla. Proces „jak se dostaneme do Soluně“ byl taky velký proces. Vlak, autobus, vnitrostátní let… Až jsme si nakonec objednali auto na letišti a tím byl i náš roadtrip zachráněn.

Veškerá logistika vyřešena. Zbývalo jediné! Dojet k letišti. Někdy se i 70km může stát obří výzvou. zejména, když je dálnice uprostřed Atén zanořená pod zem a nemá asi tak na 25km úseku žádné odpočívadlo, pumpu, nebo mýtnice. První dvě dolití oleje jsme zvládli na mítincích, kde vzhledem k večerní hodině naštěstí nebyla kolona. (my jsme problém na odpočívadle vyřešili relativně rychle, ale v momentě, kdy byl vyřešen, se začali vracet všichni Atéňané z víkendu domů, autobusy se daly počítat po desítkách, tak nezbylo než čekat, až nápor navrátilců opadne). A pak si Tom oblékl oranžovou vestičku, na hlavu čelovku a s leteckými mapami v ruce jsme se odvážně pustili dál. Zachránil nás Vendelín, který se hecnul a jel i 20km na jedno dolití a zejména široké zebry na připojovacích pruzích, kde se dalo zastavit, aniž by Toma někdo sejmul. Už za tmy jsme se úspěšně dokodrcali na plácek u kostelíku na dohled od letiště, kde jsme naposledy zakempili. 

Ráno jsme zabalili batoh a tři kapsáře z oken, tašky s jídlem a jako cigoši s kuopou prapodivných zavazadel vyrazili vstříc novým dobrodružstvím! 

A že začali stylově! Z parkoviště nás shuttle odvezl bez tašek na letiště k půjčovně. Tam nás ale vrátili do příletové haly do kanceláře. Tom zjistil, že si nechal řidičák u dronu. A můj řidičák jakožto doklad druhého řidiče mu neuznali, neb jsem nebyla na místě osobně. Taxíky před letištěm odmítaly davy s platebními kartami. Taxíky na odletech zase odmítaly vozit kohokoliv. Tom mě nahnal na letišti, dostal hotovost a šel znovu čekat do obrovských front na taxík. Naštěstí natrefil na náš shuttle z parkáče a ta dobrá duše ho vzala pro řidičák i zpět. Ještě mu osvětlil otázku, co Toma pálila celý náš pobyt „proč nikde není vidět policie“.  Řecká policie nemá na benzín, proto se nikam nevydává! Místo objednané Toyoty Corola jsme vyfasovali Ford Focus, což ovšem nebylo Mku po chuti. Prohlásil, že to je nejhorší den jeho života a že žádným Focusem nejede! Když sedíš přes hodinu před letištěm, kolem sebe máš hromadu podivných zavazadel, tohle už tě nerozhodí. Ostatní cestující celkem jo! 😛

I přes protesty jsme nasedli do fungl nového Fordu ve sportovní verzi (proč??? zrovna my!) a vyrazili za novými zážitky!